Nemoc, bída, smrt. Vítejte ve městě ničivé a mstivé bohyně Kálí, ve městě, kde miliony lidí živoří v prachu a špíně ulic, kde nahé a vyzáblé děti přespávají v parcích. Vítejte v Kalkatě. Naposledy jsem tu byla před deseti lety. Od té doby se tu nic nezměnilo. Čas tu stojí jako kalná voda v močále. Vydala jsem se sem, abych se setkala s Matkou Annou a poznala život v dětských nemocnicích a domovech, které vznikly díky lásce a obrovské síle ženy oddané Bohu.
Taxík mě vysadil na konci rušné ulice Bose Road. Je lemovaná stánky s nejrůznějším zbožím - od oblečení a potravin až po věci neznámého účelu. Přecházím ulici a mířím k budově s nápisem Misionářská charita. Zvoním na zvonek, ale nikdo neotvírá. Konečně. Stará klika zachrastí a ve dveřích se objeví vlídná tvář Matky Anny. Oděna v bílém rouše, bosá, skloněná tíhou let a únavou mě pouští dovnitř, abych se po klášteře trochu porozhlédla. Všechno je tu obyčejné, ale přívětivé - knihovna plná starých slepených svazků, chodníčky na malém nádvoří. Vládne tu ticho a klid. Žádám o přístřeší, protože jsem ztratila odvahu procházet kalkatskými ulicemi, které jsou plné bezduchých těl.
Další den brzy ráno míří do kláštera asi stovka dobrovolníků, kteří přijeli z celého světa, aby pomáhali Matce Anně. Po skončení modliteb se všichni rozešli za svým posláním, mě se ujala mladičká Japonka Nozomi. Odvádí mě do dětského domova Bavan, který je cílem mé cesty. V budově je jen málo místností, zdi jsou pomalované obrázky květin, stromů a ptáků. Vcházíme do první místnosti. Vládne tu jakoby pravěké šero. Ventilátory se zuřivě točí, ale na vzduchu to není vůbec znát. Chvíli mi trvá, než se rozkoukám. Když se mi to povede, objevuji tři řady postelí, ve kterých se choulí hubeňoučké děti. Natahují ke mně ručičky a vyrážejí nějaké zvuky. Nejsem schopná poznat, je-li to nějaká řeč. Procházím podél první řady až k zadní části pokoje, až k těm nejmenším. Děti mě sledují, občas se usmějí bezzubými ústy. Kolik opuštěných dětí v místnosti asi je? Snažím se je spočítat, ale pokaždé docházím k jinému výsledku. Kdybych mohla alespoň jednomu z nich věnovat svůj zbytečný a prázdný čas!
Pokračujeme do další místnosti. Nozomi mě zavedla ke kolébce, ve které spí snad nejmenší holčička na světě. Je jí asi rok a neváží ani dvě kila - nožičky jako dvě suché větvičky a skrz holou hlavičku prosvítá lebka. S každým vdechnutím se to malé tělíčko rozechvěje. Všechno se ve mně vzbouřilo. Chci ji odvést pryč, někam hodně daleko, kde se děti rodí zdravé a mají právo žít! Holčička otevírá oči a dívá se na mě. Tak dospěle, jako by všechno věděla, jako kdyby si byla vědoma vlastní bezmocnosti. Po tvářích mi stékají slzy. Nozomi ji s lahví mléka v ruce opatrně krmí. Rozhlížím jsem se po místnosti a zaplavuje mě pocit zoufalství. Nozomi se mě snaží uklidnit: „Venku by byly odsouzeny k pomalé smrti. Tady dostanou alespoň jídlo, postel a trochu lásky “ a odvádí mě k Matce Anně. Cítím, že už nemám sílu poznat další krutosti života kalkatských dětí.
To je zvláštní, po tom, co jsem před chvílí viděla, vnímám Matku Annu úplně jinak. Přes pokroucené tělo a deformované nohy a ruce, které jen stěží udrží tužku, neustále píše dopisy, přednášky a kázání. Vyzařuje z ní obrovská duševní síla a životní energie. Je jí osmdesát šest let a přes zdravotní potíže dokáže vést a povzbuzovat ostatní jeptišky. Každá z nich se jí po skončení večerních modliteb touží dotknout, aby od ní převzaly alespoň trochu síly do dalšího dne, každá si chce s ní alespoň chvíli popovídat. O čem? O tom, jak jsou bezmocné, když se podívají na nemocné a postižené děti, kterým nemůžou nijak pomoct? O tom, jak skoro každé dítě v dětském domově čeká na smrt? Matka Anna to ví, všichni to vědí. Přesto jeptiškám trpělivě naslouchá, pak je pohladí, požehná jim a popřeje dobrou noc. A další den zase to samé. Zase cesta peklem.
Zůstala jsem ve městě týden a ještě dlouho potom jsem se v myšlenkách vracela do domova Bavan, kde některé děti čekají na lepší život, jiné na smrt. Nikdy předtím jsem si z žádného místa nepřála tolik utéct. Když letadlo vzlétalo, nedívala jsem se dolů. Zavřela jsem oči a doufala, že budu moci spát a zapomenout na Kalkatu. Jde ale zapomenout?